(zatím nehodnoceno)
Loading...K.CZ: Můžete přiblížit své herecké začátky? Co Vás na herectví chytlo?
JŠ: Mě to vůbec nechytlo. To se stalo náhodou. Já jsem měl narozeniny a šel jsem za kamarádem, který hrál amatérské divadlo. Čekal jsem, až skončí, že půjdeme někam na pivo. A jim se stalo, že jeden herec nepřišel na zkoušku. Měli před premiérou, amatéři většinou zkoušejí v sobotu nebo v neděli, a jednomu pánovi to jeho manželka zakázala, protože v sobotu a v neděli nebyl doma. Najednou nevěděli před premiérou, kdo to zahraje. Já jsem tam znal jenom toho svého kamaráda, a já jsem prostě řekl, že to zkusím.
K.CZ: Kolik Vám bylo?
JŠ: No dost, právě že hodně, možná 24 let.
K.CZ: Takže to už jste měl práci, ..
JŠ: Ne, to neměl, já jsem studoval vysokou školu, jsem inženýr ekonomie.
K.CZ: To jste vystudoval obor, který by Vás mohl dneska třeba dobře živit.
JŠ: Myslím, že bych ale nebyl tak spokojenej. Mě tohle nyní naplňuje, mám rád, že se pohybuju v prostředí, které mi vyhovuje. Ta ekonomie? Asi bych byl bohatší!
K.CZ: Nedá se dělat všechno. Vy jste prošel anabází různých divadel a vlastně i filmových rolí. Z těch filmových rolí, které jste až dosud dělal, byla některá výjimečná nebo nějakým způsobem zajímavá?
JŠ: No já hodně vzpomínám na svou první filmovou roli. Osobně si nemyslím, že bych tam hrál dobře, bylo to spíš takové oťukávání, co umím. Byl to pro mě velkej zážitek. Točil jsem s Honzou Hřebejkem film, který se občas dává v televizi, ale je krátkej a většinou se vysílá až po půlnoci. Je to o pánovi, který nemá předkožku a hledá dárce. Napsal to Petr Zelenka. Natáčení bylo fajn a bylo to v roce 1990, 1991, nevím přesně.
Většina mé herecké práce však byla na divadle. Ale v poslední době se to dost otáčí. Na zkoušení v divadle nemám moc čas, když točím třeba 6x týdně.
K.CZ: Pro roli pana Poláčka ve filmu Polednice Vás přímo oslovili, nebo dělali na roli konkurz?
JŠ: Původně chtěl režisér a producent udělat konkurz. Pak jsme si dali sraz v restauraci s tím, že mi řekli, že na mě trošku mysleli. Že chtěli dělat casting a mají zhruba 4 herce, včetně mě. A potom, co jsme spolu seděli v restauraci, tak se rozhodli casting nedělat. Takhle to bylo. Já jsem kluky neznal a myslím, že pro mě to bylo skvělé. Cítil jsem jejich enormní zájem. Myslím, že pro každého herce, který je v určitém věku, je pocta a radost, když ho osloví lidi, kteří jsou tak mladí jako kluci.
K.CZ: Ještě jednou se vrátím k té roli pana Poláčka. Tenhle chlapík je taková zvláštní tragikomická postava, a v podstatě i jeho partnerka je taková samorostka. Tahle dvojice film výrazně oživila. Nechal Vám režisér dostatečnou volnost při hraní?
JŠ: Nechali mě velikánskou volnost. Samozřejmě, že mi občas řekli, jak by to chtěli. Ale už ten první den, kdy jsme spolu mluvili, tak jsem říkal, že mám nějakou konkrétní představu. Já jsem říkal, že vidím před sebou člověka, který je tak trošku můj vzor. Je to člověk, kterého znám, se kterým se navštěvuju dodneška. Trošku jsem čerpal z toho svého známého.
K.CZ: V podstatě jste měl nějakou osobu jako předobraz?
JŠ: Měl jsem, ale zdaleka to není on. Poláček je to člověk, kterej když k němu přijdete posledních deset let, tak Vám bude chtít udělat radost. Pustí Vám na gramofonu vždycky tu samou písničku. Protože se patnáct let nikam nehnul, a ani si nepamatuje, že Vám ji pouštěl. Zarazil se někde a předčasně zestárl. Měl ideály, byl vtipnej, lidi ho měli rádi. Teď ale sedí se ženou na zahradě, dá si to pivo a tím to skončilo.
K.CZ: Takových lidí je ale hodně.
JŠ: Takových je hodně, taky si myslím.
K.CZ: Kromě herectví ještě fotíte?
JŠ: Teď mám zrovna výstavu. Je taková maličkatá. Na rohu Vodičkovy a Palackého ulice v Praze, tam je restaurace Filantrop.
K.CZ: Jaká témata si vybíráte? Je to jen herecké prostředí nebo Vás zajímají i jiné náměty?
JŠ: Já bych to ani nenazval náměty. Já mám většinou foťák s sebou a fotím prostředí, kde zrovna jsem. Což teda většinou jsou zpěváci, herci, nebo moje rodina. Já jsem se živil i tím, že jsem deset let fotil divadelní představení. Kromě toho, že jsem hrál, tak jsem dělal divadelního fotografa.
K.CZ: Na tom se člověk docela vyučí a jsou to zajímavé záběry. Teď fotíte, když Vás něco zaujme?
JŠ: Tak to bylo vždycky, akorát jednou mě někdo poprosil, jestli bych mu nezkusil nafotit představení. Stalo se, ty fotky se nějak líbily, a pak už jsem v jednom divadle fotil nastálo. Potom těch divadel přibylo. Pak jsem byl rok na mateřské dovolené a to bylo to nejkrásnější, co jsem zažil. Místa v těch divadlech, kde jsem fotil, rychle zaplnili jiní. Pak jsem měl také jinou práci a k tomu divadelnímu fotografování jsem se už nevrátil. I když nedávno jsem nafotil zase dvě, ale už je to spíš taková náhodná příležitost.
K.CZ: Co máte nyní před sebou? Chystáte nějakou premiéru?
JŠ: Točím nový seriál, který se jmenuje Drazí sousedé. Tam mám takovou výraznou roli.
Toho natáčení je teď tolik, že jsem musel teď odmítnout s velkým smutkem asi tři divadelní role. Trojí zkoušení, které bych dělal hrozně rád s režiséry. Ale ono to nejde dohromady, když točíte každý den, tak nemůžete dělat divadlo. V divadle musíte být přítomen, nemůžete tam jednou přijít, jednou nepřijít. .
K.CZ: Máte v plánu ještě nějakou výstavu?
JŠ: Ano, měla by být velká výstava, ale nechci říkat kde, aby to vyšlo. Měla by být v Praze. Poslední velkou výstavu jsem měl před rokem, ale to bylo v Turnově. V loňském roce jsem měl velikánskou výstavy v Piešťanech. Takže mám teď udělané fotky a ozývají se lidé. Je možné, že se focení budu zase víc věnovat.
K.CZ: Děkuji za rozhovor a ať se daří.
Části seriálu: Polednice
Nejnovější komentáře